East Boroko, a hlavně nepracuj…
12. 2. 2020
Od pondělního příjezdu uplynulo pár dní. A doposud trávím čas v salesiánském středisku v Boroku, což je část hlavního města. Salesiáni tu spravují školu (DBTI – Don Bosco Technical Institute), kde se učí lidi technickým oborům a částečně se věnují vzdělávání učitelů. Pro studenty a učitele tu je taky zařízeno ubytování.
Salesiánské středisko je tak trochu oázou klidu uprostřed rušného hlavního města. Důrazně mi bylo kladeno na srdce, abych z areálu sám nevycházel, protože pro bílou tlamu (jak si teď s oblibou říkám) by to tady nemuselo být úplně bezpečné. Mým úkolem v tomto místě je především odpočívat, zvykat si na vedro, učit se spát v moskytiéře, poznávat kulturu a hlavně nepracovat. Musím říct, že naplánováno to mají moc pěkně. Druhý den vzali mě na prohlídku Národního muzea a Parlamentu, oboje bylo zavřené. Den na to zavedli mě do přírodní rezervace. Naslouchání zvukům džungle pro mě bylo velmi intenzivním zážitkem i z bezpečí upraveného chodníčku. Šum našich borů nechává člověka přece jenom o hodně víc klidným. A tak by to mohlo jít dál, ale navzdory mé odpočinkové vytíženosti stalo se v úterý, že jeden Indián (jak tu s oblibou říkám kněžím z Indie) kráčel kolem a když mě spatřil, pravil: „Ju bizi?“ Nu, přestože jsem se poměrně intenzivně věnoval odpočinku, říkám, že mám volno. Na to přichází otázka s probou o pomoc při nákupu. Sedáme tedy do auta a vyjíždíme vstříc velkoměstu. Cestou mi v hlavě běží, že to bude asi dost velký nákup, když jedeme dva a velkým jeepem. K mému překvapení v obchodě koupíme tři krabičky zeleného čaje původem ze Šalamounových ostrovů a chystáme se k návratu. Míjíme ještě jeden obchod, do kterého zavítáme, a tak očekávám, že možná tady koupíme ten obří nákup. Projdeme obchod jednou a Indián povídá: „Občas ani nepotřebuju nic koupit a jdu se podívat, co tu mají.“ Procházíme obchod ještě několikrát v průběhu následujících dvou hodin. Prohlížíme si myčky, zahradní techniku, posezení, rybářské pruty a harpuny, stany, krby, masážní stroj na chodidla, masážní stroj na krk, vapku, baterky, kávovar a sety příborů. Něco jsou funglovky, něco sekáče, v obou případech dovoz z Austrálie. A já si říkám, nebyla tohle už přece jenom práce?
Zítra budu transportován do 400km vzdáleného Araimiry, poblíž města Kerema v provincii Gulf. Spojení s civilizovaným světem tam bude spíš horší, spojení s přírodou a tamním obyvatelstvem spíš lepší. Tak hauwgh.
Hujerovic v ordinaci
24. 2. 2020
Sandra je veselá paní, která pracuje jako sestra v místní ošetřovně. Moc ráda vykládá příhody s více či méně dobrým koncem, které vždy zakončí hlasitým smíchem, při němž se do okolí rozzaří její bílé zuby (pozn. red.: není to tak čistě bílá, jako z reklam na zubní pastu, mohl bych hnidopišsky upozornit na zubní kaz mezi horní jedničkou a dvojkou vpravo, nicméně v kontrastu s barvou pleti, skutečně září). Společně se Sandrou se scházíme v pondělí zhruba v osm. Pomalu vyskládáváme nejpoužívanější medicíny na stolek v naší open space ordinaci, jak by se podle mého mělo místu o rozloze 20m2 s širokým rozhledem po okolí, které slouží jako vyšetřovna, čekárna, lékárna a úkryt před deštěm, říkat. Kdybych se byl býval narodil jako drbna některé z blízkých vesnic, asi bych předstíral svoje nemoci, abych mohl v čekárně zjistit, co koho trápí, a roznášel bych to po okolí. Zdravotní stav člověka je tu tak trochu věc veřejná a není výjímkou, že se při vyzvídání pacientových problémů přidá do rozhovoru někdo z opodál sedících, který zrovna našel to správné slovo pro obtíže vyšetřovaného. Po chvíli je už zatěžko říct, koho z nich vlastně vyšetřuji. Tohle ráno vypadalo podezřele klidně. V pomalém tempu stíháme všechno připravit a ještě zvládneme probrat případy, které se objevily během víkendu. Sandra šila hlavu, tržná rána po úderu klackem. Já se ve srovnání s tím spíš flákal. Za krátkou chvíli je slyšet pomalu se blížící hlouček lidí. Zatím těžko říct, jestli míří k nám nebo na trh, který se nachází několik set metrů dál po cestě. Při bližším zkoumání si všímám, že v hloučku nesou někoho na zádech. Tenhle způsob transportu svědčí spíš pro nás, zvlášť nejedná-li se o malé dítě, a skutečně. Velký houf lidí se vměstnává do našeho open spacu ohraničeného mříží. Všeho všudy 13 dospělých, 4 děti a jedna stařičká paní nesená na zádech. Začínáme s tou starou paní. Podle všeho je to ta stejná, které se šila o víkendu hlava. Sandra ošetřuje hlavu a já si říkám, že bych mohl pomalu vzít někoho dalšího, a tak se ptám, kdo je na řadě. Nikdo se však k ničemu nemá, což teda není úplně výjímečné. Málokdo si chce dobrovolně vytáhnout černého petra v podobě vyšetření od „Masta“ (bílý muž, volný překlad bílá tlama). Nastává dramatická chvíle ticha, do které mimořádně vstoupí paní středního věku. Dala se nám vysvětlovat, jak se věc má. „Víte, stará paní má hodně dětí. Tenhle je její syn, já jsem dcera, tamti jsou další synové a dcery. Tohle jejich rodiny. A tadyto, to jsou děti jejich dětí….“ Postupně nám představila celý rodokmen od Abraháma až do posledního pravnoučete. Říkám si, že kdybych někdy psal dlouhou knihu, která by měla být podkladem pro náboženství, začal bych ji rodokmenem právě této rodiny.
Svatá Insekticido, oroduj za nás
03. 3. 2020
V Araimiri má všechno svá pravidla. Kočky žerou gekony, gekoni žerou hmyz a hmyz žere mě. Asi bych mohl napsat, že já žeru ty kočky, aby se kruh uzavřel, ale zatím tomu tak není. Kromě dalších pravidel a pořádků, je tu i jasně daná lokalita, kde člověk může chytit nějaký rozumný signál, který tak nějak stačí na odeslání zprávy na těch internetech. Tam se vydávám ráno a k večeru odeslat něco málo informací svým nejmilejším. Na tom místě, ohraničeném z jedné strany stěnou kostela a z druhé potokovitým výběžkem moře, je kromě vzrostlého bambusu i vysoká koncentrace komárů a jiného hmyzu. Začal jsem na sobě pozorovat, že lepším indikátorem síly signálu nežli počet čárek je počet štípanců, které se mi podaří během odesílání zpráv získat. Kvalita signálu je tedy nepřímo úměrná počtu štípanců. Nevýhodou je, že se nejedná o prediktivní metodu a kvalitu signálu tak zjišťuji až postexpozičně. S úvodem do postní doby doufám, že tihle komáři v sobě objeví trochu těch katolických mravů a odpustí si sání alespoň v dny přísného postu. V horším případě by se mohli nasytit doplna jen obden. Mám pro ně i několik návrhů na postní předsevzetí. Jednou variantou by například mohlo být sát krev jen z chudokrevných. Přece jen asi ale začnu výstavbou malého oltáříku s obrázkem sv. Františka z Assisi, neobjevím-li dříve v atlasu svatých sv. Insekticidu z Keremy.
Jsem spíš nešika než neřestník
08. 03. 2020
Zhruba měsíc po zahájení školního roku se už tradičně rozneslo po Araimiri bujaré veselí. Jako každý rok je totiž i tento pátek na pořadu vítání nových studentů a učitelů. Celý den se nesl v tomto duchu. Při ranní mši byli všichni noví pracovníci školy oficiálně představeni studentům. Stejně tak salesiáni, sestry a dobrovolníci. V odpoledním bloku určeném pro práci bylo vidno jakou důležitost dnešní večer má. Všechny prostory, kde byl plánovaný nějaký program, se zdobily květinami a palmovými listy. Ze zdí se smývaly červené fleky po žvýkačích betelu, z rohů se vymetal stoletý prach a na tabule se nadepisovaly vítací nápisy. Celý večer se započal společnou večeří, která pro studenty byla o trochu bohatší než obvykle. Musí se nasytit vydatněji, aby bylo dost sil na divoké tance páteční noci, říkám si. Večeře netrvala dlouho. Všechny tak trochu podvědomě táhla touha po tanci do přístřešku s pódiem, kde měl probíhat hlavní program večera. Nějakou dobu (jako všechno tady) trvá než se studenti sejdou a usadí, ale není kam spěchat. Noc je ještě mladá. Program je zahájen modlitbou, což je takový místní stereotyp, a vyslechnutím si úvodního slova salesiána, ředitele školy. Po chvíli mám pocit, že si spletl papíry a místo úvodního slova pro zabavní večer říká kázaní připravené na další den. Pokračuje se zpěvem a tancem. Na pódiu se postupně střídají všechny třídy, z nichž každá má připravené nějaké taneční vystoupení. Přál bych vám vidět tu nepředstíranou radost obecenstva z pozorování tanečních vystoupení, jejichž příprava se mnohdy dokončuje až na samotném pódiu. Radostná atmosféra přilákala mnoho pozorovatelů z okolí a postupně pohltila všechny v blízkosti přístřešku včetně mě. Program je v plných obrátkách, když mi jeden z chlapců klepe na rameno a říká, abych šel za ním. Citím se trochu nejistě, ale jdu. Vzdalujeme se posledním paprskům světla a blížíme se k hloučku lidí, kteří lomí rukama. Obávám se, že půjde o nějaké zranění a skutečně. V prostřed hloučku leží jeden ze studentů, který se propadl skrz starý zrezivělý sud léta sloužící jako mostek přes menší rygol. Při průchodu dolní končetiny dovnitř nebo ven roztrhl si bérec nad holenní kostí od kolene až po kotník. Vidím jen kousek, ale je jasné, že dneska v sobě budu muset probudit krejčovské geny po mamince. Svolávám několik kluků na pomoc s transportem do ošestřovny a dalšího posílám pro zdravotní sestru, která má klíče od ošetřovny. Cestou se rozpomínám na školní nácvik stehů na prasečích nožkách. Hladce, obratce. Nějak to půjde. Za chvíli se všichni potkáváme před ošetřovnou. Rozbalujeme ránu zakrytou zpoceným trikem a ta se nám ukazuje v celé své kráse. Začínáme lidokainem, kolem dokola opícháme ránu. Anestetický účinek se dotavuje rychle, a tak se pouštíme do čištění. V čelovkovém světle vypadá na první pohled docela čistě, při bližším zkoumání nacházíme v ráně malé kousky zrezivělého železa. Čístíme, co vidíme a pak začínáme šít. Chvíli šiju já, chvíli Sandra (sestra). Netrvá dlouho a vlivem své nešikovnosti se píchám jehlou do prstu. Shits happen. Asi za hodinu je hotovo (upřesnění pro maminku – i s konečkováním). Sundávám rukavice a koukám na drobnou oděrku od jehly, a tak trochu doufám, že tenhle chlapec nepatří mezi procento (epidemiologický údaj z roku 2017) HIV vyvolených. Vrátím-li se tedy domů s o trochu více pozitivním životem, bude to spíš tím, že jsem nešika než neřestník. (Zkusil jsem si spočítat pravděpodobnost nákazy. Snad správně. Pravděpodobnost nákazy = pravděpodobnost, že byl pacient nakažen x pravděpodobnost přenosu perkutánně = 0.01×0.003=0.00003 procentuálně 0.003% pravděpodobnost v tuhle chvíli, ale kdo ví.)